O projektu

Palác Dlouhá, výjimečný projekt luxusního bydlení té nejvyšší kvality v srdci pražského Starého Města po kompletní rekonstrukci, citlivě propojuje původní stavební styl art deco s moderními standardy bydlení. Projekt nabízí vedle 12 obchodních jednotek k pronájmu především k prodeji 67 bytů a ateliérů v rozmezí od 35 až po velkorysé 280 metrové rezidence, k nejatraktivnějším pak patří unikátní Penthouse s terasou. Komfort je vlastníkům zajištěn čtyřiadvacetihodinovou recepcí se službou concierge, podzemním parkováním přímo v objektu, divadlem a nákupní Gurmet Pasáží v přízemí, ve které si cestou domů můžete nakoupit kvalitní čerstvé mezinárodní i lokální potraviny.

Byty v Paláci Dlouhá jsou prodávané ve stavu shell&core, kdy má klient možnost ovlivnit nejen výběr materiálu, ale i interiérové řešení, ať již si dokončí byt sám či zvolí jeden ze tří designových standardů, které nabízíme. Tím je klientům poskytnuta maximální míra flexibility při dispozičním i interiérovém řešení. Vzorový byt v Paláci Dlouhá umožní udělat si o možnostech úprav a zařízení prostor jasnou představu.

Prostor, kde se dnes z okrajů ulic Dlouhé, Hradební a Haštalské tyčí zdi Paláce Dlouhá, lákal Pražany k bydlení již od nepaměti. Dům čp. 727/I, Dlouhá 39 a 41 se původně jmenoval „U TŘÍ JETELOVÝCH LÍSTKŮ“. První zmínky o domech na této adrese pocházejí ze čtrnáctého století, přičemž o pár desetiletí později lze oblast dnešního Náměstí republiky označit za jednu z nejrychleji se rozvíjejících zón města. Není divu. V té době už tržiště na Staroměstském náměstí nemělo co do důležitosti v zemi konkurenci a blízkost důležité dopravní tepny Vltavy zajišťovala jistotu zásobování i obchodu. Palác v podobě, jak ho známe dnes, zde pak vyrostl v minulém století, přesně v roce 1928, na místě původní barokní zástavby. Z té byla zachována pouze fasáda dvoupatrového nárožního domu směrem do Dlouhé ulice, vše ostatní vyplnila novostavba z pera architekta Paula Sydowa a stavitele, velkoobchodníka, Otomara Sušického. Půdorys stavby kopíruje tvar písmene E obráceného k západu, do vyšších pater vede čtveřice vchodů s vlastními schodišti a výtahy. Nejvýznamnějším prostorem paláce se ihned po dostavbě stala pasáž se dvěma atrii, nabízející Pražanům místa k setkání i k odpočinku.

Divadlo v Dlouhé začalo psát svou historii v roce 1929, o slavnostní otevření nové pražské scény se postarala americká opereta S. Romberga Píseň pouště, kterou dirigoval slavný Oskar Nedbal. Město tím konečně získalo specializované divadlo, zaměřené na tehdy velmi oblíbený operetní žánr. Bohužel ne na dlouho. Války totiž nejsou právě přítelem divadelním a komunisté, zdá se, stejně tak. V době, kdy jsou české návěsní štíty přelepovány německými a Evropa se mění v bojiště, je divadlo zavřeno a ani krátké poválečné obnovení scény nepíše svou historii nijak dlouho. Sklepení paláce se totiž od konce 40. let na dlouhá desetiletí stává místem povinných školních výprav za kulturou. Nejprve jako Městské divadlo pro mládež, které vzniká sloučením Divadla mladých pionýrů a Pražského divadla pro mládež. Od roku 1953 do roku 1991 visí nad hlavním schodištěm nápis Divadlo Jiřího Wolkera.

Klasická scéna se k Náměstí republiky vrací až po roce 1989 a jako mnoho ostatních pražských míst ani ji nemíjí další změna jména. Sál na čtyři roky přijímá za svůj název Divadlo na Starém městě, aby ho v roce 1995 mohl tým dvou režisérů, Hany Burešové a Jana Borny, dramaturga Štěpána Otčenáška a ředitelky Daniely Šálkové, vzešlý z vypsaného konkurzu, přejmenovat – snad už naposled – na Divadlo v Dlouhé. V této podobě sál oslavil i osmdesát let své existence a soubor také posbíral řadu ocenění odborné kritiky a neméně diváckých cen. Ročně navštíví divadlo více než osmdesát tisíc diváků, přičemž návštěvnost se dlouhodobě pohybuje nad hranicí devadesáti pěti procent.